ZAČÁTKY

Arnoldův vstup do kulturistiky nebyl neobvyklý. Jako třináctiletý se věnoval fotbalu. Když zjistil, že jeho osobní výkony docházejí jen malého ocenění, a uznání se dostává pouze mužstvu jako celku, ztratil o kopanou zájem. Místo toho vyhledává možnost přímého porovnání výkonů: muž proti muži. A tak rozšíří svůj sportovní repertoár o plavání, vrh koulí a oštěpem. Ani tyto sportovní discipliny mu však nepřinášejí plné uspokojení. Teprve, když trenér pošle fotbalové mužstvo do posilovny,  vytuší Arnold k čemu je doopravdy povolán. Poprvé v životě spatří, jak se velcí, potem zalití muži trápí s činkami, jak se jim pod tou tíhou napínají ohromné svaly, div neprotrhnou kůži. Rázem ví, že našel ten pravý sport. V té době je mu patnáct let, měří metr osmdesát, ale váží jen šedesát osm kilo. Netrvá dlouho a ostatní kulturisté v tělocvičně si povšimnou Arnoldovy horlivosti. Nemusejí vynaložit mnoho námahy na to, aby ho definitivně přemluvili ke kulturistice.

RESPEKT

Tak jak se rozvíjelo Arnoldovo tělo, tak se zvyšovalo i jeho sebevědomí. Brzy zjistil co to znamená mít postavu vzbuzující respekt. Čím víc jeho svaly rostly, tím větší úcty se mu dostávalo ve škole, na ulici, i přímo v posilovně. Nevešel do místnosti bez toho, aby jej přítomní nezaregistrovali. I přes jeho věk ho dospělí začali brát vážně. „Mocná, svalnatá postava má vliv na to, jak se k vám lidé chovají“ – to byla poučka, kterou si navždy uchoval v paměti. Jeho zvětšující se muskulatura také ovlivnila jeho vztahy s vrstevníky. Zatímco chlapcům většinou jeho postava imponuje, ve slabším pohlaví vyvolává smíšené pocity. Některým dívkám připadá jeho tělo odpudivé, na jiné však jeho mohutný zjev působí. Budí náklonnost nebo odpor, jako by neexistovalo nic mezi tím. A jeho reakce? „Chci se stát ještě mohutnějším, abych skutečně zapůsobil!“ Vždycky rád šokoval lidi a právě jeho postava byla vhodným prostředkem. Těch, kteří ho nebrali na vědomí nebylo příliš mnoho, zvláště v tak malém městě jako je Graz. Tím spíše, že jeho otec byl velitelem místní policie.

OMYLY

I v Arnoldově psychické přípravě na soutěž se zpočátku vyskytlo několik chybných postojů. Například, když si prohlížel foto-grafie svých budoucích soupeřů před odletem do Londýna na soutěž Mr. Universe 1966. „Tak toho neporazím, říkal jsem si, ani tamhletoho, toho dalšího bych mohl… Prohlížel jsem si fotografie a stavěl se do role poraženého ještě předtím, než jsem se zúčastnil soutěže.“

PRVNÍ VÍTĚZSTVÍ

První krok směrem k úspěšné budoucnosti učinil Arnold v roce 1965, kdy se zúčastnil Mistrovství Evropy juniorů v západoně-meckém Stuttgartu. V té době však prochází vojenskou službou v rakouské armádě. Požádá tedy o povolení opustit posádku, ale to bylo zamítnuto. Tak jel načerno. Když přišel na soutěž, neměl ani ponětí o tom, jak se pohybovat na pódiu. Nepřinesl si dokonce ani soutěžní úbor (plavky). Do světa kulturistiky tedy vstoupil jako naprostý nováček. I přesto zvítězil a odstartoval tak svou mimořádně úspěšnou kariéru. Po návratu k posádce jej čekal týden vězení. Arnoldovo vítězství však zapůsobilo na jeho nadřízené. Jsou toho názoru, že Arnoldovy svaly mohou značně podpořit věhlas roty, a proto mu dávají dva dny mimo-řádného volna. Navíc mu zřídí speciální posilovnu, kde může pokračovat v tréninku.

IDOL

Arnold se konečně setkal se svým idolem s dětských let Reg Parkem. Navštívil ho dokonce v jeho domě v Jižní Africe. Arnold říká, že se od Parka mnoho naučil – například upřednostňovat v tréninku základní cviky, ale zároveň používat i ty cviky, které mu dosud vyhovovali a pomohli mu k dobrým výsledkům. Učil se však od něj nejen to, jak se stát lepším kulturistou, ale i jak se stát lepším člověkem. Byl ještě příliš mladý a jeho mohutná postava mu dodávala pocit nadřazenosti. „Byl jsem obyčejný výtržník, jako velký zdivočelý býk, který ohrožuje vše kolem. Rvačky byly na denní pořádku.“ Působení a přítomnost Reg Parka pomohla Arnoldovi změnit jeho chování vůči okolí. Reg byl naprostý gentleman, bylo těžké neobdivovat ho a Arnoldův obdiv vyústil do snahy napodobovat ho. 

CESTA K VÝŠINÁM

Arnoldův opravdový vzestup začal v roce 1967. Zúčastnil se opět soutěže Mr. Universe v Londýně a svůj závazek vyhrát titul splnil. Aby k tomu došlo, musel porazit Dennise Tinnerina, čerstvého držitele titulu Mr. America. S nefalšovanou radostí si Arnold připo-míná tuto událost: „Zastínil jsem na pódiu všechny, včetně Tinnerina. Získal jsem nej-větší aplaus. Bylo to poprvé, co diváci skandovali Arnold! Arnold!“ Tímto vítězstvím vstoupil do povědomí kulturistické veřejnosti na celém světě – všiml si ho i trenér Joe Wieder. Ten o tom říká: „Slyšel jsem o mohutném šampiónovi z Rakouska a tak jsem požádal jednoho ze svých lidí působících v Evropě, aby se na něho podíval zblízka. Cítil jsem, že pro kulturistiku by bylo nesmírně cenné, kdyby se objevil někdo jako Arnold.“

ZÁBAVA

Tak jako je Arnold zodpovědný při práci, tak se dovede odvázat pokud jde o zábavu. Jednou se například rozhodl zvýšit svoji publicitu tak, že šel mnichovskými ulicemi za bílého dne ve sněhové bouřce jen v plavkách. Samozřejmě, že okamžitě vyvolal bouřlivé reakce v místním tisku. Jeho přátelé mají spousty příhod, týkajících se Arnoldových žertovných výstupů při společen-ských akcích. John Balik vzpomíná, že kdykoliv ho požádala nějaké dívka, aby si sundal triko, odpověděl, že ho sundá pouze v případě, když to udělá i ona. Ani jedna se neurazila a někdy skutečně šla trička dolů.

ODCHOD Z RAKOUSKA

Arnold je v každém případě typ člověka, který se z neúspěch dovede rychle vzpamatovat. Kdykoliv prohrál nějakou soutěž, dokázal si ihned říci proč. Disponoval velkou svalovou hmotou, věděl jak trénovat, chyběla mu však přesná svalová definice a separace, chyběli mu i přiměřené vědomosti v oblasti výživy. „Ti Američané na to jdou asi trochu jinak.“ Rozhodl se, že bude trénovat v USA. Musí se naučit všemu, co ovládají jeho soupeři a nakonec toho využít proti nim. Jeho mysl byla již delší dobu upjatá ke Kalifornii se vším, co k ní patří – slunce, pláže, filmové hvězdy.

POSLEDNÍ PROHRA

Na soutěži Mr. Olympia 1969 se Arnold poprvé přesvědčil, proč Kubánci Sergio Olivovi přezdívají mýtus. Byl známý tím, že se před soutěží donekonečna rozcvičoval a své svaly pumpoval i dvě hodiny denně. Nosíval dlouhý masérský plášť, který odkládal až těsně před vystoupením, takže nebylo možné posoudit momentální úroveň jeho svalstva… „Když přišel čas vyjít před diváky,“ vzpomíná Arnold, „Sergio si sundal plášť a vstoupil do tunelu, který vedl na pódium. Kráčel přede mnou na pódium a ukázal největší latissismus, jaký jsem kdy viděl. Sergio byl tak široký, že téměř zastínil světlo v úzkém tunelu. Byl to moment, který mě úplně odrovnal. V tu chvíli mi bylo mi jasné, že tuto soutěž jsem prohrál.“ Sergio ten večer skutečně zvítězil, i když mnohem těsněji než Arnold očekával. Podle Arnolda to však bylo naposledy, co se nechal vyvést z míry úrovní soupeře. A bylo to zároveň naposledy, co ho Sergio Oliva porazil.